Death is the road to awe...

Jiz nekolik tydnu mi ve sluchatkach zvoni neuveritelny soundtrack k filmu "Fountain". Bohuzel, u nas se jeste nevyskytuje, ale premieru uz pred nejakou dobou mel. Muziku spachal nejaky Clint Mansell, ktereho nejak zatim neznam sakra, ale ta hudba, ta hudba...
Opakujici se motiv, ktery se jako praminky a slabsi potucky pravdy a svedomi slevaji do mohutne orchestralni reky plne pohybu, sily a moci. Rychlost se meni, stejne jako nastroje a intenzita, nedokazu to asi nijak jinak popsat, nicmene tohle je prave ta vec, ktera me dokaze za urcitych okolnosti dostat doslova na kolena.
Nevim jak na Vas, ale na me hudba (ci zvuky), pusobi velice, velice silne, resp. lepe receno, maji tu schopnost me velmi ovlivnit, v Singapuru jsem jednou poslouchal filmovou hudbu Eniio Morriconeho, "Chi Mai" (z pro me neznameho kusu "The Life And Times Of David Lloyd George"), lezel na posteli a premyslel (tam bylo na myslenky hodne casu, ale o tom az nekdy priste...). A najednou sedim, tecou mi slzy a mam pocit, ze se musim, proste musim nejak vyjadrit. A vzniklo tohle. Hudba je velice mocna carodejka a ja jenom lituji, ze (snad zatim), na nic neumim hrat...
Mimochodem, nekde jsem zahledl, ze prave Morricone dostane Oscara za celozivotni prinos. Aby ne, "ohudboval" pres tusim 300 nebo 400 filmu (!) a jeho tvorba je skvost nad skvosty. Kdo nezna muziku "The Mission", "Untouchables", "Once Upon A Time in The West" nebo prave uz zminovanou "Chi Mai", prichazi o hodne.
Kazdopadne, zpet k "Fountain", hudbu doporucuju vsema deseti a CD si urcite, drive ci pozdeji, koupim, mam eminetni zajem na tom, aby Clint pokracoval ve svoji tvorbe.